Ještě se ani slunce nevyhouplo nad přílucký kopec a my jsme už nasedaly do zlínského expresu, který nás pohodlně odvezl do Prahy. Naštěstí se nemuselo přesedat… tolik nástrojů a zavazadel, kolik jsme sebou měly, vzbuzovalo dojem, že se stěhujeme někam nejméně na několik měsíců. S radostí jsme taky uvítaly přímý let do Soulu. Letušky překvapivě ani neprotestovaly, že jim na palubu kromě batohů pašujeme i harmonium, břinkoklapku, santur a kytaru.

Po příletu do Soulu nás ještě čekaly 3,5 hodiny autobusem do Jeonju. Prvně se nám to všem jevilo jako přítěž, ale poté, co jsme autobus uviděly, změnily jsme zcela názor. Jednak jsme bez osmihodinového časového posunu přiletěly o půlnoci a byly jsme úplně mrtvé. Jednak byl autobus nesmírně prostorný a sedačky se daly umístit téměř do vodorovné polohy… konečně jsme se vyspaly!

Hned po příjezdu do Jeonju jsme se rychle ubytovaly a vyrazily na první výlet do buddhistického kláštera NAESOSA. Nutno poznamenat, že již v ten okamžik jsme byly jako bloumající stíny, padající únavou.

V chrámu nás všechny navlékli do mnišských hábitů a začala průprava v pravidlech, které se v buddhistickém klášteře dodržují. Dozvěděly jsme se, jak se správně klanět, jak správně pozdravit mnicha, že není dobré moc mluvit a hlasitě se smát. Spát jsme šly naštěstí brzy, u čajového dýchánku s mnichem nám totiž všem padaly hlavy a oči se zúžily na pravou korejskou velikost.

 Středa 30.10.

Už ráno ve 4:00 jsme měly budíčka a ve 4:30 začínala společná meditace s mnichy v chrámu. Úžasné mantry mnichů nám pomáhaly dostat se hlouběji k vlastnímu já. V 6:00 začal snídaňový obřad. Ten nám trval více jak hodinu, ale vycvičeným mnichům prý netrvá déle jak půl hodiny. Všechny polštáře musely být dokonale srovnané, všechny misky v přesném pořadí a velikosti pěkně vyrovnané, nikdo nesměl mluvit, usínat… jinak by dostal bambusovou holí. Pokud rádi necháváte zbytky na svém talíři, tak u buddhistů byste neuspěli… žádné zbytky jídla nejsou povolené! To, co si na talíř naložíte, musíte sníst. Smůla je v tom, že když jste nováčci a nevíte, jak co chutná, musíte s některými přílohami hodně bojovat, jako například s typickým kimchi, které je přímo obalené v chilli. Prázdnou misku potom vymyjete čistou vodou pomocí hůlky a kolečka z nakládané ředkve. Ředkev sníte a vodu z misky taky vypijete… máte tak i umyté nádobí.

Po snídani jsme se vydaly na túru do hor s mnichem, stále v těch úžasných mnišských hábitech. Legrační bylo, že když se oteplilo, mnich si odložil svršek mnišského oděvu a chodil po horách v západním bavlněném triku, zatímco my jsme statečně  šlapaly v mundúrech, bavíce kolemjdoucí turisty. Vrcholným bodem procházky měl být vodopád, který byl ale z důvodu delšího sucha zcela vyprahlý a po vodě nebylo ani památky. Vodopád však měli nakreslený na informativní turistické tabuli, mohly jsme si tak alespoň udělat přibližný obrázek, jaký by ten vodopád asi byl, kdyby tam byl. Na jednom kopci jsme se řádně najedly suši a zdárně se vrátily do základního tábora… opět hladové, protože ta rýže a pálivé opravdu rychle tráví.

Čtvrtek 31.10.

Ve čtvrtek jsme měly první koncert – v Soulu. Než jsme do města přejely autobusem a dorazily do koncertní haly, postupně jsme zjistily, že Bhargavi si zapomněla vzít svoji břinkoklapku a Divyata zapomněla na ladičku k santuru, tedy jsme musely večer improvizovat a přizpůsobit aranžmá na zbývající 4 nástroje. Zachránil to ale klavír,  na který hraje Agnikana opravdu kouzelně.

Odpoledne před koncertem jsme na doporučení Hemabha prošmejdily soulskou tržnici, kde najdete opravdu všechno. Absolutním vrcholem byl ale oběd v jedné naprosto neuvěřitelné jídelně. Byla to taková dlouhá nudle se dvěma řadami vydávacích pultů a židliček pro hosty. Obě řady byly narvané, na židličkách se do sebe zákazníci snažili v rekordním čase natlačit asi 5 různých misek jídla. Pokud byl člověk pomalý, dala vám to najevo paní restaurační, která vám občas strčila do misky nůžky nebo nějaký jiný nástroj a začala vám v jídle něco stříhat nebo míchat… aby vám to jezení šlo jako rychleji a mohli jste uvolnit židličku dalším. Přeci jen nemáme takovou praxi v jezení hůlkami. A když by nestačil tento nátlak od paní kuchařky, rozhodně by vám k rychlosti napomohli další hladoví zákazníci, kteří vám stáli za zády a číhali, až jim židli uvolníte.

Pátek 1.11.

Ráno jsme si šly zlehka zaběhat po hlavním městě. Jen tak po okolí, abychom nezabloudily… a podařilo se nám na jednom miniaturním městském kopečku objevit pár korejských  nadšenců staršího věku, jak se takhle po ránu protahují. Pustili si přehrávač s nějakou ryze vojenskou znělkou a pustili se do klasického ranního vojenského cvičení. No byli tak milí, že jsme se k nim na pár sérií přidaly. Toto by se vám u nás opravdu nemohlo podařit!

Na snídani jsme si daly ramen a vydaly se na prohlídku soulského královského paláce. Jedna paní průvodčí se asi opravdu snažila obsloužit co nejvíce turistických skupinek, protože ve svém historickém oblečku pobíhala s mikrofonem od jednoho chrámu ke druhému a turisti vláli za ní, aby ji stihli a vyslechli si, co zajímavého jim chce popovídat. Nám jako průvodkyně úplně stačila Hemaba. Zpět do Jeonju jsme se vrátily večer, úplně unavené a plné zážitků.

Sobota 2.11.

Dnešní den nás čekal koncert v Jeonju, v tamním kulturním centru – Geonji Hall. Už ráno jsme se ujistily, že máme dobře připravené všechny hudební nástroje, aby večer žádný nechyběl a vyběhly jsme na ranní výlet po místním tržišti… už v 6.30… ale stálo to za to. Místní tržiště bylo opravdu rozmanité, přeplněné chilli papričkami, sladkými bramborami, ženšenem, spoustou dalšího ovoce, zeleniny a hlavně lidmi. Korejské babičky seděly za svými košíky s drahocenným zbožím a snažily se vydělat si na živobytí. Bělocha tu snad opravdu nenajdete, a tak naše skupina neustále působila jako nálet mimozemské civilizace. Místní obyvatelé jsou ale velmi srdeční, otevření a ochotní. I přesto, že skoro nikdo neumí mluvit anglicky, usmívají se na vás a něco vám vyprávějí v korejštině.

Večerní koncert proběhl v harmonickém duchu. Po skončení nás pár posluchačů poprosilo, zda bychom se s nimi nevyfotily. No nebralo to konce, všichni se na pódiu střídali, smáli jsme se a navzájem klaněli. Obzvláště když má každý svůj foťák a chce mít fotku právě na tom svém přístroji, protáhne se taková akce na docela dlouho.

Neděle 3.11.

Poslední koncert v Iksan (v malém divadle v kulturním centru) nalákal překvapivě největší počet posluchačů. Za odměnu jsme si na večeři – stejně jako každý den ráno, v poledne a večer – daly vařené sladké brambory, pražené slané řasy, rýži a nudlovou polévku… trochu to nadlehčuji, ale je nesporně pravda, že se tu neustále dokolečka opakovala úplně ta stejná jídla. A slovo čokoláda, dort či nějaký jiný zákusek tu prakticky vůbec neznali – teda minimálně Hemabha, která se nám o jídlo starala. Po koncertě jsme se jely podívat na závěr Festivalu chryzantém, který se v tuto dobu v Iksan připravuje. Bylo už tma, takže tu velkou roli hrálo neuvěřitelně kouzelné osvětlení. Všude kolem byly desetitisíce květin, které tvořily tvary hradů, zvířat, ornamentů, viděli jsme nádhernou zpívající fontánu a náš údiv nebral konce.

Za zmínku stojí také místní topení. Vytápí se jen podlahou, která se dokáže opravdově rozpálit. Když se k tomu přidá korejský způsob spaní – na tlustých dekách na zemi – občas se v noci probudíte a připadáte si jako smažený řízek. První noc, než jsme se naučily topení regulovat, jsme měly co dělat, abychom přežily do rána.

Pondělí 4.11.

Brzy ráno jsme se vypravily na dvoudenní výlet do korejského národního parku. Tam jsme byly ubytované v horské chatce a trávily čas výšlapy do okolních kopců. Je neuvěřitelné, jak tu mají nádherně čistou a průzračnou vodu. Horská voda je vedená do domácností a normálně se tu pije… a chutná výborně! Rozhodně bych taky neměla zapomenout zmínit našeho pana řidiče, který s námi celé turné jezdil a se vším nám pomáhal. Zkráceně se jmenoval pan Pack, neuměl ani jedno slovo anglicky, ale velmi se snažil a byl nesmírně milý a laskavý. Měl 70 roků, menší postavy, ale byl to horal a dával nám pořádně na frak. Nikdy se nezapomněl zeptat, zda jsme dostaly najíst a jsme se vším spokojené. Když jsme se s ním loučily, celý dojatý nám povídal, že dělal to nejlepší, co jen mohl, aby se nám v Koree líbilo. A pokud prý ještě někdy přijedeme, bude se snažit ještě víc. My mu na oplátku slíbily, že si rozhodně žádného jiného řidiče nevezmeme, protože on je ze všech ten nejlepší.

Lidé tu jsou celkově neuvěřitelně laskaví a rádi pomůžou, náš pan řidič to skutečně potvrdil.

Když jsem se v jeden okamžik snažila z jednoho stromu ve vesnici utrhnout kousek ovoce kaki, v zatáčce se objevila jedna stařičká babička a hned si to ke mně namířila. Už jsem viděla, jak mě prohání nějakou holí, co jim tam kradu ovoce.. ale ne. Zavedla nás ke košíku plnému zralého natrhaného ovoce – to na stromě totiž ještě nebylo dostatečně zralé a nechutnalo by nám. Takoví jsou lidé v Koreje.

Úterý 5.11.

Po krátkém výšlapu k vodopádům a výborné snídani jsme se vrátily z našeho výletu zpět do Jeonju. Večer jsme se šly naposledy projít do korejských ulic, protože nás čekal smutný den, na který jsme se žádná opravdu netěšila… odjezd. Rozloučily jsme se s Hemabha a její maminkou, která nám vařila výborná jídla a zabalily si kufry k odjezdu.

Středa 6.11.

Ranní cesta na autobus do Soulu opravdu neměla chybu. Přijel pro nás brzy ráno náš známý, dobrý řidič – pan Peck. Tentokrát ale nedorazil se svým luxusním vozem KIA s automatickým parkováním, navigací, klimatizací a vším dalším možným. Přijel s roztřepaným nákladním autem, kde na jednu stranu vlečky naložil naše kufry a hudební nástroje a na druhou stranu vlečky jsme se naložily my. Bylo neuvěřitelné, že se tam vlezlo 9 lidí a taková hora zavazadel. Když se pan Peck rozjel, začalo nás na tom čerstvém vzduchu pěkně ofukovat. Snažily jsme se taky přidržovat nástroje, aby v zatáčkách z vlečky nesklouzly a nepoškodily se… no byl to kouzelný zážitek.

Zajímavosti z našich dřívějších cest:

Koncerty v Itálii 2013, Turné v Mongolsku 2012, Koncert na Islandu 2012, Koncerty v Norsku 2012, Turné v Bulharsku 2012, Vietnam 2012, Turné v Japonsku 2011